Něco navíc

Od Roku 2012 pracuji ve školce jako paní učitelka.

Je to velká lekce od života, chvíle dojetí, smíchu a rozpaků nad dětskou radostí i upřímností. Někdy ovšem i chvíle, kdy máte slzy na krajíčku a opravdu nevíte, co tomu malému říct..a tak jen jsem a třeba ho jen držím za ruku. Níže pár mých malých zamyšlení.

Tichá pošta – aneb nejen ze života Ďáblických Broučků.

Jedna z hlavních motivací pro mne, jako pro začínající paní učitelku ve školce je častý kontakt s dětmi. Mnozí z Vás si jistě řeknou, že pracovat ve školství je dnes čiré bláznovství, veliká zodpovědnost, věčný rachot, dotazy PROČ, utírání začínající rýmy, rané dětské konflikty, pusy od svačinek atd. No kdo by do toho šel, co by tam vlastně vůbec hledal a mohl najít mimo výše zmíněného?? Snad jedině ty prázdniny, že? Se svým počátečním optimismem,(který mi doufám dlouho vydrží), se chci s Vámi podělit o to, co Vás může ve školce překvapit a s kým či s čím se tam můžete setkat.

První, koho jsem potkala je OPRAVDOVOST!! Ranní úsměv, o kterém vím, že je od dětského srdíčka. Mávající ručka mamince za oknem, ve které vidím radost – jsi tu pro mne. Hozené auto, které v sobě ukrývá opravdovou zlost a naštvání – tolik se učím, kamarádovi spontánně podaný bubínek, neb pláče, bubínek tolik chtěl – kouzlo prvního kamarádství.

Opravdovost v dětském podání, je chování, ve kterém není vymýšlení, přehrávání, je v něm dítě samo-sebou se všemi momentálními pocity a emocemi, prostě na opravdovost si u dítěte můžete vsadit. Ona i taková hra na Tichou poštu je u dětí OPRAVDOVÁ. Je pravdou, že z počátečního prvního slova SLON je během pěti předání BOMBON  a na konci dojdeme ke slovu MOTOR, což není až tak podstatné. Pro mne jako prvního vysílače je důležité, že každý řekl opravdu to, co slyšel, nikdo nic nepřidal, nezkreslil, všichni zůstali OPRAVDOVÍ. Být opravdový v sobě nese statečnost, upřímnost, pravdu a otevřenost k sobě i ostatním.

Chci tuto opravdovost podporovat, pokud se to podaří, jednou ty malé děti potkám jako velké kluky a holky a snad zůstanou OPRAVDOVÍ a i jejich Tichá pošta bude taková. Tak se možná k vysílači dostane slovo, které poslal a ne nějaká zkomolenina, ke které si leckdo něco přidal, přibarvil a doplnil, jak se to často stává některým dospělým dnešní doby. Možná prostě jen zapomněli, jaké to bylo být opravdový, není jich naštěstí většina!!.              

Tak se zdá, že ve školce můžeme najít veliké poklady, kdo by to řekl? 

Když se snoubí napjaté očekávání dětí a radostná hrdost rodičů – aneb „Vánoční Setkání v Mateřské škole“

Od rána nám ve třídě vonní skvělé cukroví maminek z naší třídy, na to úplně čerstvé se těšíme odpoledne. Dětské tepláčky se po spinkání vymění za džíny a sukénky, trička za košilky a halenky, všichni jsme tak nějak napjatí. Proč? Dnes je pro všechny den D. Ráda používám na nástěnku nadpis Vánoční Setkání s rodiči. Součástí našeho setkání je i ukázka pokroků dětí, ukázka naší spolupráce a toho jak dobrý team s dětmi jsme. Ve 4 hodiny máme ve třídě všechny naše tuleně. Tajemně pokukují po šatně, kam se pomalu scházejí rodiče. Dlouhá půlhodinka do začátku před námi. Nejlepší nápad je oblíbená pohádka a klidná hudba, pohlazení a ujištění, že společně to všechno zvládneme. Za krásné četby je ve třídě takový klid, že emoce a sílu okamžiku přemohl spánek. Jeden z našich malých kamarádů na koberci klidně spí. Neuvěřitelný a dojemný okamžik těsně před začátkem. To umí jen děti. Jejich spontánnost a projev prostě nezastavíte a to je dobře!!. Můžete si připravit cokoliv a trénovat, stejně je pak všechno jinak. Ono když se Vám ve 4 letech opozdí maminka, tak slzy prostě nezastavíte. Pak se projeví empatie ostatních dětí, touha být kamarád. Tak prostě čekáte a zase společně hledáte cestu jak z té situace ven. Ti, co tak klidně usnuli, se jemně probudí. Těm, co plakali, se utřou slzy a můžeme začít. Sem tak někdo vypadne z textu, reaguje jinak, či zpívá jindy než ostatní.  Nicméně díky těmto okamžikům je naše Vánoční setkání jedinečné a hlavně dětské!!!  Jako v pohádce, kterou jsme četli před začátkem setkání, všechno dobře dopadlo. Dětem radostně svítily oči, rodiče se usmívali a my s kolegyní jsme byly jednoduše rády. Podařilo se nám snoubit napjaté očekávání dětí a radostnou hrdost rodičů. Vánoční Setkání se povedlo. Rodiče ještě zůstali, hráli si s dětmi. Byl čas na rozhovor a cukroví. Byl čas být jednou do roka spolu ve školce. 

 

Kamarádím x Nakemarádím s Tebou, aneb fenomén zvednutého palce v Mateřské školce.

To jednou ráno přijdete do práce a už to slyšíte: „ Já s Tebou už nekamarádím!!!“ a palec míří směrem dolů. Jejda mane, běží Vám hlavou, kde se nám to tu vzalo? Přichází čas sebereflexe, co jsme zanedbali, kde se málo podporoval teamový duch třídy, co jsem mohla udělat víc a hlavně co s tím? Jsem tak ráda, že s kolegyní fungujeme za jeden provaz. Začíná tvrdý boj proti palci nahoru, aneb „s Tebou kamarádím“ a s palci dolů, aneb „ s Tebou nekamarádím“. Je o opravdu zvláštní fenomén a má velikou sílu. Může Vám přinést radost, za předpokladu, že jste ten vyvolený, s nímž většina dětí kamarádí, nebo mnoho smutku, pokud obdržíte za dopoledne v MŠ několik palců dolů. A možná je tahle novinka ve třídě taky šance. Šance ukázat a naučit děti, že kamarád/přítel není rohlík v krámě a prostě se nevyhazuje i když je 3. dny starý. Dětská přátelství jsou křehká, mění se a vznikají na základě rychlých sympatií, často se narušují malými spory. Není možné v počtu 28 dětí, být přítel s každým, mít všechny rád. Jedinou cestou je vzájemná tolerance, občas sebezapření – s ním tedy za ruku na procházku nepůjdu, i když na mne zbyl!!!, vzájemná sebepoznání, to že na každém z nás je něco hezkého a dobrého, za co jej můžeme minimálně respektovat. A také možnost sdílet dospěláckou zkušenost, že opravdový přítel je ten kdo mne neopustí, kdo tu je i přes moje chyby, pro koho jsem tu Já, koho nevyměním při prvním vzájemném sporu. Někdo s kým sdílím to vzácné, o kterém jiný neví a kdo je schopen říci jemně to, co sám nechci tak často slyšet a vidět. Jsem ráda, že s kolegyní máme přátelský vztah i to nám pomáhá ukázat dětem, že palce nahoru či dolů u nás v třídě nepotřebujeme. Maximálně v chvíli, kdy se nám všem něco povede, zvedneme palec a všichni zavoláme: Good Job!!! 

 

Jak to s tou školkou vlastně je??

 V poslední době zažívám ve třídě Tuleňů situace, kdy si říkám „Jak to s tou školkou vlastně je?“ K čemu dítě školku má, co mu může dát, co znamená pro rodiče, co očekávají? A co očekávají děti? Jaká je role školky? Na jednu třídu otázek plný pytel.

Za sebe mám pocit, že školka plní úlohu zejména socializační  - první kamarádství, první těšení se na druhého.  První malá či velká zklamání. Přijetí i odmítnutí druhých. První chvíle, kdy dítě zažije, jak důležitý je kamarád a jak důležitý jsem pro něj Já.  Setká se s pravidly, jež jsou v každém lidském kolektivu přirozená. S nutností vzdát se občas toho, co chci právě teď hned Já.  Potká nezbytnost obstát ve skupině dětí, střídá role a objevuje sám sebe. Ve školce se dozvídá a prožívá mnoho nového. Má možnost vidět, že i bez maminky a tatínka to na nějaký čas jde. Nicméně školka nikdy nemůže nahradit rodiče - jeho roli a výchovu, objetí a jeho lásku, jeho přítomnost. Dítě ve třídě tráví poměrně dost času (někdo více, jiný méně) přesto výchova z mého pohledu zůstává na rodiči. Já jako učitelka ji mohu maximálně doplnit svým individuálním podílem, ale nahradit ji nelze! Třída děti prioritně nevychovává. Nabízí jim nové možnosti, vědomosti adekvátní jejich věku a prožitky. Je pro ně samotné a jejich další vývoj důležitá. Staví na základech, které určujete Vy rodiče. Je milé, když jdou děti do školky rády, když se na mne ráno usmějí nebo si spokojeně hrají i v přítomnosti rodiče. Když o nás a o dění ve třídě vypráví. Ale ti hlavní je jejich „TAŤKA“ a „MAMKA“. Ráda poslouchám, jak o rodičích vyprávějí děti z nejmenší třídy. Kolikrát mi přijde, jako by tam byli s námi. A to je moc dobře!

           

 

 Kdo hledá, ten najde – aneb nejen ze života ďáblických Broučků.

Jsou první dny ve školce a já ve školce potkávám krásnou, důležitou a pro dítěte nezbytnou – LÁSKU k rodiči. Tatínek a maminka jsou středobodem světa většiny dětí. Vy rodiče jste jejich jistotou, bezpečím, jejich prvním učitelem a rádcem, jejich kamarádem při hře i tím, kdo určuje pravidla života doma. Když ráno, jako paní učitelka, sleduji přirozené slzičky či smutek těch malých, naštvání či zlost, že tu s nimi nejste, či pohodu a radost z nového, za tím vším vidím, jak moc Vás vaše děti milují. Jste důležití!!!. Ať už je jejich projev jakýkoliv, je na místě- jdou do velkého světa.

Obstát někde sám je vážně práce na plný úvazek, zejména pokud jsou Vám tři roky. Většina nás dospělých si přeje, aby děti změnu a aklimatizaci ve školce přijaly s úsměvem – jak těžké je pro nás samotné dívat se na jiný projev a proč? Kdo hledá, ten najde odpověď sám v sobě. V mateřské lásce se ukrývá též empatie a tolerance a díky ní je na místě klidně někdy oslavit i lecjakou tu zatoulanou ranní slzičku a prostě brát děti takové jaké jsou. Zkusme to spolu - Vy rodiče, děti a školka. Možná pak za znění vánočních zvonků na besídce zase potkám ve školce tu krásnou a vznešenou paní LÁSKU a pro tentokrát se na mne třeba bude smát z dětských oči. Držme si spolu palce.